KNIHOVNA

*8.*
Za peníze.


V naší společnosti jsou peníze potřebné, pokud se však budeme soustředit především na ně, to podstatnější nám bude unikat...

ZA PENÍZE
si můžeme
ale
koupit přepychový dům nekoupíme si přepychový domov
pořídit nádhernou svatbu nekoupíme si nádherné manželství
zaplatit sex nekoupíme si lásku
koupit příjemnou postel nekoupíme si příjemný spánek
koupit nejnovější hodiny "třeba i s vodotryskem" nekoupíme si čas
zařídit plné stoly dobrého jídla nekoupíme si dobrou chuť k jídlu
sehnat výborné léky nekoupíme si výborné zdraví
zajít do salónu krásy nekoupíme si krásu duše
koupit luxusní auto nekoupíme si pokojnou jízdu
získat výhodnou pozici v kariéře nekoupíme si respekt
koupit mnohé knihy nekoupíme si vědomosti
vystudovat vysoké školy přesto zůstat nemoudří
založit bohatá bankovní konta v podstatnějším nám bohatství unikne
pořídit výborný navigační systém v životě zůstat nezorientovaní
atd. ...

To první není špatné, však získat to druhé je lepší. Pokud by nejbohatší lidé byli nejšťastnější, pak by peníze byly prostředkem ke šťastnému životu. Máme co jíst, pít? Máme co na sebe? Máme střechu nad hlavou? OK, pak hledejme šťastný život v jiných hodnotách.

Mnoho lidí usiluje o získání nižších hodnot a přitom nevědomky opouští, nebo i kazí hodnoty vyšší. Například u společné večeře výčitka typu: "Prosím tě cos to uvařila za večeři? Vždyť to se nedá jíst... !", velmi účinně srazí vztahy v rodině. Děcka ví, že příště bude večeře třeba lepší a nechtějí, aby se kvůli tomu táta s mámou na sebe přestali usmívat. A to, že jídlo zrovna neladí našim chuťovým buňkám, se dá říct i jiným způsobem a dál se budeme mít všichni rádi.
Co v našich životech pokládáme za důležitější, hodnotnější?



*7.*
Důležitost úsměvu.


Na začátku příběhu měla Lenka dvě malé děti, manžela, který až moc cestoval, a dům, který byl až moc malý. Bez ohledu na povětrnostní podmínky bylo vždycky příliš vedro nebo příliš zima - a vítr, ten foukal skoro pořád. Pak zemřel Lence její milovaný otec. Život zkrátka nebyl tak jednoduchý, jak si představovala.
A aby toho nebylo málo, Lenka se po škole starala o dalších sedm dětí - než je jejich pracující matky okolo večeře konečně vyzvedly. Byla to docela náročná skupinka a Lenka měla jisté potíže, aby se na ona hektická odpoledne dokázala vždycky těšit.
Pak, jednoho dne, když zrovna vyzvedávala svůj dětský náklad, jí její sedmiletý syn pohlédl do tváře a řekl: "Mami, já bych si přál, aby ses vždycky usmívala, když nás vyzvedáváš."
Ta poznámka ji překvapila, copak se neusmívala? Pokusila se svést to na slunce, které jí svítilo do obličeje - věděla ale, že to je jenom část problému. Kdesi hluboko uvnitř se skutečně nesmála. Kdyby ji její syn požádal o nějakou maličkost, nebo dokonce o drahou hračku, pokusila by se jeho přání vyplnit - jak se ale má usmívat, když věci zkrátka nejdou tak, jak by si představovala?
Lenka si přečetla pár článků o důležitosti úsměvu a o tom, jaký vliv má úsměv i na druhé. Jeden autor se dokonce domníval, že pro křesťanské rodiče má úsměv dvojnásobnou důležitost, protože je způsobem, jak učit děti chválit Boha za jakékoliv situace a demonstrovat tak svoji víru v Boží moc přeměnit životní smutky v radost. Pokud se rodiče - křesťané stále jenom mračí, asi to pouze málo dětí povzbudí k tomu, aby se i ony vydaly po cestě křesťanské víry.
Pak, během jednoho kázání, Bůh zašeptal Lence do ucha: "Lenko, usmívání se, to je talent." Nikdy o tom takto neuvažovala, ale od této chvíle se rozhodla nabídnout svoji tvář Bohu a nechat ho, aby ji použil, jak sám uzná za vhodné. Mohl by jí skutečně vložit na tvář úsměv - napořád? Je možné, aby se i u ní vytvořily vrásky od úsměvu, které by byly jejím svědectvím o Boží lásce?
Od té chvíle si Lenka každý den našla určitý čas tomu, aby svoji tvář vystavila Bohu a požádala jej, aby ji proměnil.
Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. První si rozdílu všimly její děti - a začaly se i ony více usmívat. Domov se začal stávat místem štěstí a radosti. Pak si rozdílu začali všímat i další lidé. Největší radost však Lence udělalo, když ji jednoho dne na chodbě nemocnice, kde pracovala, zastavil nějaký úplně cizí člověk se slovy: "Chtěl bych vám poděkovat za váš úsměv. Vaše tvář září Boží láskou."
Když jsem četla tento příběh poprvé, cítila jsem se zrovna dost mizerně. Byl to víkend, kdy jsem měla mít narozeniny. Tolik jsem se těšila, že pojedu se svoji rodinou kempovat, ale porouchalo se auto a z výletu nakonec nic nebylo. "Taková maličkost," řeknete asi. Ano, byla to maličkost. Je ale pozoruhodné, jak nás takové nepodstatné maličkosti a nepříjemnosti dokáží otrávit.
Pak, když jsem si přečetla Lenčin příběh, jsem se rozhodla zkusit určitý experiment. Prostě si nasadím na tvář úsměv a budu sledovat, jestli dokáže odstranit mrak z mého srdce. A ono to fungovalo. A když to fungovalo u mne, mělo by to fungovat i u vás.
Nastavte svoji tvář Pánu, nenechte ležet ladem své nadání usmívat se a dejte úsměvu na své tváři rozptýlit mraky v duši těch, kteří jsou okolo vás. A já mám takový dojem, ba více než dojem, jistotu, že se při tom rozzáří a roztaje i vaše srdce.

převzato z CL

Dodatek:
Úsměv se může samozřejmě stát i skrývajícím manévrem toho, co prožíváme uvnitř. Podstatou by ale mělo být to, co si přál sedmiletý syn Lenky: "Mami, já bych si přál, aby ses vždycky usmívala, když nás vyzvedáváš."



*6.*
Průběh období vztahů

Když se muž a žena do sebe zakoukají a zahoří k sobě láskou =  ♂ + ♀ →    pak jejich vztah prochází několika obdobími:

1) Období zamilovanosti
Někteří tomu říkají období iluzí. Vše vidíme ideálně a nádherně. Oba lidé se na sebe těší, všude jsou nejraději spolu, ujišťují se o své lásce, zjišťují že jsou milováni a že milují, konečně jim "někdo" rozumí. Vytvářejí navzájem jeden druhému pocit bezpečí a zázemí a jsou šťastni. Přehlíží, že ten druhý má chybičky, protože jich je málo a určitě se jich brzy zbaví. Pro druhého by udělali všechno - já 0 %, druhý 100 %.
Svým způsobem je to období krásné a nacházíme se v něm rádi. O druhého se bojíme, abychom jej neztratili a doufáme, že to takhle bude napořád.

2) Období zklamání
Je to období procitnutí z iluzí a oplakávání, období zraňování a bolestí. Zjišťujeme, že u druhého chybičky stále zůstávají, ba co víc - ukazují se jako chyby. Romantické představy o krásném vztahu se hroutí. Zjišťujeme, že druhý nás svým jednáním často zraňuje a už to není jako dřív. Začínáme se tomu bránit a postupně dojdeme k situaci - já 100 %, druhý 0 %. Muž i žena toto období prožívají trochu rozdílně a i čas může být rozdílný. Toto období má několik částí...

  a) období popírání
Jsme překvapeni a nemůžeme uvěřit tomu, že ten druhý najednou jedná nějak jinak - sobecky. Zdá se nám to jako přelud, považujeme to za mýlku s očekáváním, že se tak už nestane. Obáváme se, aby se to neopakovalo. Na chvíli se to srovná, ale jak jde čas, občasné konflikty se vyskytují častěji a my jsme stále více zklamáni. Dřív to bylo tak krásné a teď? Snad to je přeci jen nějaká vyjímka a brzy se to opět spraví...

  b) období hledání "příčiny" - kdo (co) za to může
Začneme hledat příčiny, proč se náš vztah zhoršil, kde se stala chyba. Proč došlo k narušení našeho dříve tak krásného vztahu? V čem je ten zakopaný pes? Už si nějak nerozumíme, ale jak to je možné? Čím to je, že ten druhý už mě nemá (tolik) rád? Může za to to či ono, nebo ten či onen, ta či ona. Nebo že by hormony? Po nějakém čase to vypadá, že příčinu, či příčiny jsme konečně našli...

  c) období hledání "řešení"
A tak hledáme, co udělat, aby to zase fungovalo. Setkáváme se s různými metodami a návody, které po vyzkoušení možná stav na chvílí zlepší, ale nakonec přece jen selžou. V hledání nepřestáváme, přece musí něco existovat, co pomůže...
Budeme se chovat pěkně..., možná by poradil psycholog..., u známých pomohlo..., najdu si lépe placenou práci...

  d) období rezignace
Přestáváme hledat řešení s tím, že se nějak smíříme se situací. Nastává stav, kdy buď se rozejdeme, nebo budeme vedle sebe dál existovat jen jako jedinci...
Kam jsme to jen došli? Stejně už nic nenajdu, co by náš vztah zlepšilo a kdo ví zda by vůbec něco zabralo. Ještě že mi rozumí kámoši, oni jsou na tom podobně. Zkusím se zabývat něčím jiným, co mi aspoň trochu udělá radost...

Do této chvíle je tento proces přirozený, zahořeli jsme láskou a končíme skoro bez lásky.

3) Období zralé lásky
Toto období je obdobím budování. Nejedná se už o přirozený proces.
Je to období budování vztahu lásky, nestačí ji jen udržovat. Většina lidí do tohoto období nevstoupí. Možná nechtějí, nevědí jak, netuší, že je možno vytvořit opravdový vztah, kdy budeme k sobě prožívat vztah zralé lásky. Buď tedy zůstanou vedle sebe jako individuální jedinci, nebo se rozejdou. Neexistuje absolutní návod, jak se do tohoto období dostat, spíš jen je potřeba si uvědomovat několik skutečností:
a) Naučme se partnera či partnerku přijímat bezpodmínečně. To je těžké, většinou to ani neumíme a nejsme schopni to umět. Nepovedlo se něco druhému? Zkazil něco? Prohrál? Nebo naopak se mu něco povedlo? Vyhrál? Stále jej přijímejme, jako by se zas tak moc nestalo. Prostě partnera či partnerku přijímejme ne podle výkonu (co dokáže nebo nedokáže), ale z důvodu osobnosti, kterou milujeme a máme rádi. Nakonec každý něco umí a cosi zase neumí, a každý je "originál".
b) Přijímejme partnera či partnerku bez snahy je změnit podle své představy. Manželství není polepšovna.
c) Partner či partnerka nikdy nenaplní úplně mé přání, nebo potřeby. Ani já nejsem schopen naplnit na 100% přání či potřeby toho druhého. Smiřme se s tím, nevyžadujme to, ani to nezkoušejme, tady stoprocentnost neexistuje.
d) Partner či partnerka mě občas zraní, prostě nikdo není dokonalý a tak i já občas zraním toho druhého. I s tím se musíme smířit. Proto se naučme odpouštět - odpuštění dávat i odpuštění přijímat. Obojí potřebujeme. A když odpustíme, tak bez jakýchkoli nároků, jinak by se jednalo jen o vyrovnávání účtů. Tady naopak musí existovat stoprocentnost - úplné odpuštění.
e) Buďme zranitelní..., nestavějme zdi a stavějme mosty.
f) Odmítejme citové vydírání (jestli mě máš rád, tak...) a manipulování...
g) Konečný stav - já 50 %, druhý 50 %.
h) Projevujme partnerovi či partnerce to, co potřebuje přirozeně. Muži - projevujte ženám lásku, potřebují ji. Ženy - projevujte mužům úctu, potřebují ji.
i)... ...a další.
Láska je princip, který musíme chtít přijmout.




*5.*
Průzkum.


Před několika lety bylo provedeno neformální zkoumání problematiky vztahů mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Při průzkumu veřejného mínění měli lidé odpovědět na tuto otázku:
"Jaké jsou největší problémy, s nimiž se setkáváte ve vztahu k vašim rodičům nebo rodičům manžela/manželky a v čem se bude lišit váš vztah k vašim dospělým dětem od vztahu, který zaujímají vaše rodiče k vám?"
Vyhodnocení se provádělo z více než 2500 odpovědí.
Pro ty, kteří průzkum prováděli, byl výsledek překvapující:
- na 5. místě / 9 % = stížnosti vyplývající ze vztahů k rodičům manžela/manželky;
- na 4. místě / 10 % = choroby a další problémy týkající se zdraví starší generace;
- na 3. místě / 18 % = náboženský postoj nevěřících rodičů;
- na 2. místě / 20 % = projevující nezájem o svá vnoučata včetně potřeby jejich hlídání;
- na 1. místě / 43 % = neschopnost a neochota rodičů dát svým dospělým dětem volnost (svobodu) a nechat je žít podle jejich představ a plánů;
Dotázaní si prostě přejí mít status dospělého člověka, být osvobozeni a mít respekt svých rodičů. Stále jim "říkají": Miluji vás, potřebuji vás, přeji si, abyste byli mými přáteli. Ale již nepotřebuji a nechci vás jako autoritu, jsem dospělý člověk jako vy.

Jestliže máme "děti" starší 20 let, proč k nim stále přistupujeme z pozice autority? Jako ti, kteří jim dávají stále dobré rady podle svých představ. A když něco pokazí, proč je napomínáme jako 15 leté? Omezujeme tím vším jejich svobodu. Jaké jsou naše důvody? Jestli nejsme vyjímka a své dospělé děti jsme "neodkopli" (uf, zní to tvrdě?), odpovězme si na tyto otázky. Nejprve však připusťme, že se nás to také týká; a v odpovědích buďme otevření a poctiví. Není to jednoduché, potáhne nás to k hledání chyb u nich, ale chyba je u nás a to nám nezní příjemně.
Jestliže chceme mít se svými dospělými dětmi lepší vztahy, pusťme je, dejme jim volnost a mějme je rádi. I když si budeme myslet, že jdou špatně, že věci zvrzají, že... pusťme je a mějme je rádi. Když budou chtít někdy pomoci - pomožme jim, ale nechme jim volnost a mějme je rádi. Bude nás to občas bolet (to je OK), ale musíme jim dát v životě volnost, svojí dospělostí jsou nám rovni.



*4.*
Střípek z mozaiky vztahů...


Událost, která se skutečně stala...
Dva doktoři, jeden psychologie a druhý teologie, se jako přátelé sešli na odpoledním posezení. V rozhovoru, který spolu vedli, byla vyslovena otázka:
"Proč myslíš, že je pro lidi tak těžké vyjít spolu navzájem?"
A po krátké chvíli zazněla odpověď:
"No, celé se to redukuje na sobectví, nemám pravdu? Je zajímavé, jak to lidé všechno tolik komplikují. Řekl bych, že se neradi vidíme, jací doopravdy jsme."
Autor, který toto prožil a jenž položil otázku, poté upřesňuje a uvádí, že se vlastně jedná o ospravedlňované sobectví, neboli o ospravedlňovaný egocentrismus.

Příběh, který se vypráví...
Dva bratři, kteří žili na farmě vedle sebe, se pohádali. Po čtyřiceti letech, co takto vedle sebe farmařili, dělili se o stroje, pracovní sílu a materiál a používali vše podle toho, jak kdo potřeboval, to byl první vážný konflikt. A pak se jejich spolupráce rozpadla. Začalo to malým nedorozuměním, pak se z toho vyvinula hádka, nakonec si vyměnili pár hořkých slov a poté následovalo několik týdnů ticha.
Jednou ráno někdo zaklepal na dveře staršího bratra. Ten otevřel a tam stál muž s tesařským nářadím. "Hledám práci na několik dnů," řekl. "Nemáš něco, s čím bych mohl pomoct?" "Ano," řekl starší bratr. "Mám pro tebe práci. Podívej na ten potok u tamhleté farmy. To je farma mého souseda, vlastně je to můj bratr. Ještě před týdnem na tom místě byla louka, ale on pak vzal bagr a teď..., teď je tu tento potok. Možná to udělal, aby mne naštval, ale já mu ukážu. Vidíš tu hromadu dříví u stodoly? Chci, abys mi postavil plot 2,5 metru vysoký, abych se už nikdy nemusel dívat na jeho pozemek a do jeho tváře."
Tesař řekl: "Myslím, že tomu rozumím. Ukaž mi, kde máš hřebíky a já to pro tebe udělám, abych tě uspokojil.
Starší bratr musel odjet do města, a tak pomohl tesaři připravit materiál a pak na den odjel. Tesař celý den pilně pracoval, vyměřoval, řezal a zatloukal hřebíky. Když se farmář při západu slunce vrátil, tesař právě skončil. Ke svému velkému údivu tam nestál žádný plot, ale most. Most, který spojoval oba břehy potoka. Byl opravdu dobře postaven. A soused, farmářův mladší bratr, přecházel most s nataženou rukou.
"Jsi opravdu přítel, že jsi nechal postavit tento most po tom všem, co jsem ti řekl a udělal."
Oba bratři se sešli uprostřed mostu a podali si ruce. Když se obrátili, tesař sbíral své nářadí do brašny.
"Počkej, zůstaň ještě několik dní. Mám pro tebe ještě jinou práci," řekl starší bratr. "Rád bych zůstal," odpověděl tesař, "ale mám postavit ještě hodně takových mostů."


Dokážeme v tomto příběhu najít u bratrů ospravedlňovaný egocentrismus?
Stavba potoka, či plotu jsou činy, které jsou důsledkem způsobu myšlení...




*3.*
Naučil jsem se...

- že nejlepší učebnou života je minulost člověka staršího, než jsem já...
- že když jsi zamilovaný, je to na tobě vidět...
- že stačí, aby jeden člověk řekl: "Cítím se s tebou dobře", abych se cítil dobře...
- že být přátelský a laskavý je víc než mít pravdu...
- že vždy ještě zbývá pomodlit se za někoho, když už nemám sílu mu pomoci jiným způsobem...
- že nezáleží, jak váženým jsi v životě; každý potřebuje přítele, který s ním dokáže dělat hlouposti...
- že každý někdy potřebuje držet něčí ruku a vědět, že je zde srdce, které mu rozumí...
- že život je jak role toaletního papíru; dostaneš se tím dříve ke konci, čím rychleji se odvíjí...
- že peníze nedělají postavení mezi lidmi...
- že právě malé, každodenní události činí život velkolepým...
- že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo, kdo potřebuje být oceněn a milován...
- že Bůh neučinil vše v jednom dni; což mne nutí k přemýšlení o tom, jestli já bych měl...
- že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou...
- že láska, ne čas zhojí všechny rány...
- že každý, koho potkáš, potřebuje být pozdraven s úsměvem...
- že život je tvrdý... ale já jsem tvrdší...
- že úsměv je nejlevnější způsob, jak zlepšit svůj vzhled...
- že si nemohu vybrat, jak se cítím, ale mohu si vybrat, jak s tím naložím...
- že každý by chtěl být na vrcholu, ale všechno štěstí a růst se uskutečňuje při cestě tam...
- že nejlepší je dávat rady jen ve dvou případech: pokud jsi o ně požádán, nebo při nebezpečí života...

převzato z PZ 3-5-15 a upraveno



*2.*
Končím......

Tímto oficiálně podávám demisi na funkci dospělého člověka... Rozhodla jsem se, že nadále na sebe beru odpovědnost osmiletého dítěte.
Chci chodit k McDonaldovi a myslet si, že je to čtyřhvězdičková restaurace.
Chci si pouštět dřívka po blátivé kaluži a pohánět je házením kamínků.
Chci si myslet, že lentilky jsou lepší než peníze, protože je můžu sníst.
Chci v létě ležet ve stínu velikého dubu a prodávat tam s kamarády limonádu.
Chci se vrátit do časů, kdy byl život jednoduchý - stačilo znát jen barvy, násobilku a pár básniček - a nevadilo mi to, protože jsem nevěděla, co všechno nevím a bylo mi to fuk.
Uměla jsem být jenom šťastná v blažené nevědomosti o všem, co by mě mohlo rozrušit nebo naštvat. Chci si myslet, že svět je spravedlivý. Že lidi jsou poctiví a dobří. Chci věřit, že všechno je možné. Chci zapomenout na složitosti života a žasnout zase nad maličkostmi. Chci žít zase jednoduše.
Nechci, aby se můj den skládal z havárií počítače, hor papíru, špatných zpráv, starostí, jak přežít do výplaty, účtů, pomluv, nemocí a ztráty milovaných lidí. Chci věřit v moc úsměvu, objetí, laskavého slova, pravdy, spravedlnosti, míru, snu, představivosti, naivnosti a stavění sněhuláka.
Takže tady je má občanka, řidičák, kreditkarty a formulář na daňové přiznání. Oficiálně rezignuji na dospělost. A jestli o tom chceš ještě diskutovat, musíš mě nejdřív chytit!



*1.*
Několik střípků pro slabé, z mozaiky mezilidských vztahů, týkajících se naší duše - psychiky.


1) Všichni jsme si rovni.
Nezoufejme si, když nám druzí dávají najevo, že jsou chytřejší, krásnější, bohatší, úspěšnější,… není to recept na to, jak učinit naši duši šťastnou. Tím, že to mnozí dávají najevo, ukazují, že cesta vede jinudy. A kdybychom prohlédli do jejich životů, bylo by nám to potvrzeno.

2) Odpovědnost za projevené emoce.
Za naše emoce odpovědni nejsme - jsou dané tím, jaké události právě prožíváme. Jsme však odpovědni za to, jak naše emoce vyjadřujeme. Proto si nezoufejme, když na nás někdo křičí - řve, protože jsme třeba udělali nějakou chybu. Chybu přiznejme (nakonec nikdo není bez chyb), ale za způsob jakým nám je to řečeno, odpovědni nejsme. Za vyčítání, hněv, křik… vůči nám, odpovědnost neneseme. Negativní emoce lze vyjadřovat i jinak. Buďme osvobozeni od falešných pocitů viny.

3) Rozdílnost názorů.
Jestliže nám někdo něco tvrdí s čím nesouhlasíme, respektujme to, protože je to "jen" názor druhého. My můžeme mít jiný názor (tím ještě nemusíme být nepřátelé). Který názor je ten správný se třeba časem ukáže - a třeba taky ne. Názory ponechejme na úrovni názorů. Člověk je víc, než "jen" názor.

4) Naplňování duševních potřeb.
Každý potřebuje mít vědomí, že je přijímán a milován. Můžeme to sice popřít, ale to je tak všechno, co s tím můžeme udělat. Je to jedna ze základních potřeb člověka. Jestliže se nám jí někdy nedostává, hledáme způsob, jak ji naplnit (asi tak, jako když hladoví otevřeme prázdnou ledničku). Když se takoví lidé sejdou dva, nebo i více, pak se uskuteční to, čemu se říká: "Několik blech a žádný pes." Bacha na to. Je to situace velice blízká různým nedorozuměním.

5) Plánování.
U událostí, které ovlivníme jen my sami, si tvořme cíle.
U událostí, které neovlivníme jen my sami, si tvořme přání.

6) Přijímání člověka.
Naučme se přijímat lidi na základě jejich osobnosti (protože jsou lidé) a ne na základě jejich výkonů (co udělali, nebo neudělali).
Při fotbalovém utkání, kdy šlo o rozhodující zápas, útočník levého křídla dostal přihrávku, kličkou obešel dva obránce, naznačil střelu, posunul si míč doprava a umístil jej těsně k tyči za záda brankáře. Fanoušci křičeli nadšením, mávali vlajkami, spoluhráči se radovali a šťastného střelce nesli na ramenou, vždyť tato branka znamenala první místo v lize. Mezi diváky stál také jeho táta a usmíval se. Když se fanoušci trochu utišili, ti kteří stáli nejblíž, se ho zeptali: "Tak co, jste hrdý na svého syna?" "Jsem,…" odpověděl táta a pak dodal "…a byl bych na něho hrdý i kdyby fotbal hrát neuměl."

7) Radost.
Radujme se z maličkostí v každém dni, pokud to jde. Nečekejme velké věci, nemusíme se jich dočkat.
Ráno jsme se probudili, máme střechu nad hlavou, uděláme si dobrou snídani, na sebe vezmeme oblečení ve kterém se cítíme dobře, cestou do práce se pokocháme pohledem na nově rozkvetlou pampelišku, třeba svítí i slunce na modré obloze, v práci se možná něco nepodařilo, ale snad to tolik nevadí, povzbudíme spolupracovníka, cestou zpátky zamáváme přátelům, doma obejmeme svou manželku a dáme jí pusu, vezmeme do náruče naše děti…

8) Úsměv.
Na správném místě, ve správnou chvíli, má úsměv velikou sílu. Každý člověk stojí za to, aby jej obdržel. Nemusí nám být úsměvem oplaceno, naopak (několikrát jsem to zažil), přesto úsměvy rozdávejme dál. Přátele potěšíme, nepřátele rozhodíme. Ale nezesměšňujme - to není "pravé ořechové".

9) Důležitost.
Existuje jen málo důležitých věcí v životě. Většinou věci nejsou tak důležité jak se zdají, nebo jak se důležité dělají. Nejednejme křečovitě. O co vlastně vůbec jde? Učme se rozeznávat co je důležité a co důležité není. Ušetříme se tím spousty starostí…

Přijímejme odpuštění a odpouštějme druhým. Je to móóóóóc důležité.