KNIHOVNA

Jan Hus

Narodil se okolo roku 1370 a byl prostého původu. Záhy mu zemřel otec. Jeho matka považovala vzdělání a bohabojnost za nejcennější bohatství a snažila se zajistit pro svého syna právě toto dědictví. Hus navštěvoval venkovskou školu a pak odešel do Prahy na univerzitu, kde byl přijat jako stipendista. Na univerzitě na sebe Hus brzy upozornil neúnavnou pílí a rychlým pokrokem. Jeho bezúhonný život a laskavé, přívětivé chování mu získaly všeobecnou vážnost. Byl upřímným členem římské církve a opravdově hledal duchovní požehnání, které církev slibovala. O výročních svátcích chodil ke zpovědi, zaplatil posledních pár mincí ze svého chudého měšce, účastnil se procesí, aby získal slibované odpustky. Když dokončil univerzitní studia, stal se knězem a záhy se dostal ke královskému dvoru. Stal se také profesorem a později rektorem univerzity, na níž získal vzdělání. Během několika málo let se skromný stipendista stal hrdostí své země a jeho jméno bylo známo po celé Evropě.
Několik let po svém vysvěcení na kněze se stal kazatelem Betlémské kaple v Praze. Pokládal za velmi důležité, aby Boží slovo bylo kázáno v jazyce lidu. Přestože se Řím proti tomu stavěl, v Čechách taková kázání nikdy úplně nevymizela. Velká neznalost bible však způsobila, že se mezi lidmi všech stavů rozšířily velké neřesti. Hus tyto zlořády neúnavně káral a přitom se dovolával Božího slova, aby prosadil zásady pravdy a čistoty, které hlásal.
Pražský rodák Jeroným, který se později stal blízkým Husovým spolupracovníkem, přivezl z Anglie Viklefovy spisy. Anglická královna, která přijala Viklefovo učení, byla českou princeznou a jejím přičiněním se rozšířil vliv anglického reformátora v její rodné zemi. (Tento reformátor dal českému hnutí další silné impulsy v podobě zamítnutí všeho, co nelze Písmem doložit.) Hus si se zájmem přečetl Viklefovy spisy. Viděl, že jejich pisatel je upřímným křesťanem a reformy, které Viklef hlásal, se mu zdály pravdivé. Hus začal hlouběji studovat bibli a Viklefovy spisy. Poznával jasněji pravou povahu papežství a s ještě větší horlivostí káral pýchu, ctižádost a zkaženost kněžské vrchnosti. Zapojil se do reformních snah na universitní půdě, kde již Viklefovo dílo přijímali čeští univerzitní mistři a pro které nastal na univerzitě spor zvláště mezi domácími a německými učenci. Tyto nepokoje na univerzitě způsobily, že z Prahy odešly stovky německých studentů. Zprávy o událostech v Praze došly také do Říma a Hus byl zanedlouho vyzván, aby se dostavil před papeže. Uposlechnout pozvání znamenalo vydat se jisté smrti. Český král a královna, univerzita, šlechta a správní úředníci poslali papeži společnou žádost, aby Hus směl zůstat v Praze a zodpovídat se prostřednictvím zástupce. Papež žádosti nevyhověl, nařídil, aby Hus byl souzen a odsouzen a pak vyhlásil nad celou Prahou klatbu.
V oněch dobách vyvolal podobný rozsudek všeobecné zděšení. Obřady, kterými byla klatba provázena, měly vyvolat hrůzu a strach mezi lidmi. Lid považoval papeže za zástupce samého Boha, který drží v ruce klíče nebe a pekla a má moc udílet časné i duchovní tresty. Lidé věřili, že zemřelí ze země postižené papežskou klatbou nemohou vejít do věčné blaženosti, protože nebeské brány jsou pro ně uzavřené, dokud se papeži nezlíbí klatbu sejmout. Papež zakázal provádět všechny náboženské obřady. Kostely byly uzavřeny. Svatební obřady se konaly před kostely. Mrtví, kterým byl odepřen pohřeb do svěcené země, byli pochováváni bez pohřebních obřadů v příkopech nebo na polích. V celé Praze nastalo vření. Mnoho lidí odsuzovalo Husa, že je příčinou všeho neštěstí, a žádalo, aby byl vydán Římu k potrestání. Hus z Prahy odešel a uchýlil se do své rodné vsi, ve své činnosti však neustal. Procházel krajem a kázal prostému lidu.
Zdálo se, jakoby se v Husově mysli v tomto období jeho života odehrával bolestný zápas. Ačkoli se ho církev snažila zastrašit svým jednáním, Hus nepopíral její autoritu. Římskou církev stále považoval za Kristovu nevěstu a papeže za představitele a zástupce Boha. Hus varoval před zneužíváním moci, nikoli před vlastním principem. To vyvolalo rozpor mezi přesvědčením, k němuž dospěl úvahou, a požadavky svého svědomí. Jestliže je církevní moc spravedlivá a neomylná, a tomu věřil, jak je možné, že se cítí nucen ji neuposlechnout? Poznal, že uposlechnutí by byl hřích. Proč však by poslušnost neomylné církve měla vést k takovému rozporu? To byl problém, který si neuměl vysvětlit. Nejvíce se k řešení přiblížil, když uvažoval, že znovu nastala situace podobná tomu, co se odehrálo již v době Spasitele, kdy kněží zneužívali svou zákonnou moc k nezákonným cílům. Proto přijal pro řešení zásadu, a v kázáních ji také nabízel lidem, že svědomí se má řídit přikázáními Písma pochopenými rozumem. Jinými slovy, že Bůh, který promlouvá v bibli, a nikoli církev, promlouvající prostřednictvím kněžstva, je jediným neomylným vůdcem.
Když se po nějaké době situace v Praze uklidnila, vrátil se Hus do své Betlémské kaple a kázal Boží slovo dál s ještě větší horlivostí a odvahou. Jeho nepřátelé stále působili a byli silní, ale královna a řada šlechticů a značná část lidu stála na jeho straně. Když jeho čisté a povznášející učení a jeho svatý život porovnávali s dogmaty, jež hlásali představitelé římské církve, a s hrabivostí jejich života, pokládali si mnozí za čest, že jsou jeho příznivci.
Rozkol v církvi pokračoval. O moc soupeřili tři papežové a jejich soupeření vneslo do křesťanství zmatek. Nezůstali však jen u vynášení klateb, sáhli také po světských zbraních. Každý z nich se snažil nakoupit zbraně a získat pro sebe vojáky. K tomu potřebovali peníze a aby si je opatřili, prodávali různé výhody, úřady a církevní požehnání. Také kněží napodobovali své nadřízené. Aby pokořili své odpůrce a posílili svou vlastní moc, uchylovali se ke svatokupectví a násilí. S odvahou, která každým dnem rostla, káral Hus ohavnosti tolerované ve jménu náboženství. Lidé veřejně obviňovali vedoucí římské církve, že jsou příčinou hrozného stavu, který zachvátil křesťanství.
Znovu se zdálo, že Praha je na pokraji krvavého sporu. Na město byla znovu uvalena klatba a Hus opět odešel do svého rodiště. Dospěl k tehdy převratnému názoru o právu člověka na vlastní názor ve věcech víry. V knize De ecclesia (O církvi) kritizuje ustanovení církve - zabíjení duchovně bloudících a usmrcování kacířů.
K nápravě zla, které ničilo Evropu, byl svolán do Kostnice všeobecný církevní sněm. Sněm svolal na přání císaře Zikmunda jeden ze tří soupeřících papežů, Jan XXIII. Žádost o svolání sněmu nebyla papeži Janu příliš po chuti, protože jeho povaha a činnost sotva mohly snést prověřování. Neodvážil se však postavit proti vůli Zikmunda.
Hlavními cíli, kterých měl sněm dosáhnout, bylo odstranění rozkolu v církvi a vymýcení kacířství. Proto byli před sněm předvoláni oba vzdoropapežové i hlavní šiřitel nových názorů Jan Hus. Vzdoropapežové z obav o vlastní bezpečnost nepřišli osobně, dali se zastoupit svými vyslanci. Papež Jan byl sice navenek svolavatelem sněmu, přišel však na zasedání s velkou nedůvěrou, podezíral císaře, že má v úmyslu ho sesadit. Obával se, že bude brán k odpovědnosti za neřesti, jimiž zneuctil papežskou korunu, a za zločiny, které spáchal, aby ji získal. Přesto však přijel do Kostnice s velkou okázalostí, doprovázen nejvyššími církevními hodnostáři a průvodem dvořanů. Všechno duchovenstvo i hodnostáři města s obrovským zástupem měšťanů přišli, aby ho uvítali. Nad hlavou mu nesli zlatý baldachýn čtyři přední konšelé. Před ním nesli hostii. Bohatá roucha kardinálů a šlechticů nabízela velkolepou podívanou.
Hus si byl vědom nebezpečí, které mu hrozilo. Přestože dostal od českého krále a císaře Zikmunda listy zaručující jeho ochranu a bezpečí, učinil všechna nutná opatření, protože svou smrt považoval za velmi pravděpodobnou. Cestou všude sledoval známky toho, jak se jeho učení šíří a jak jeho věc lidé příznivě přijímají. Sbíhaly se zástupy lidí, aby ho spatřily a v některých městech ho ulicemi provázeli i úředníci města.
Po příchodu do Kostnice byl Hus naprosto svobodný. K císařovu dopisu přidal papež svůj osobní ochranný list. Avšak tato slavnostní a opakovaná prohlášení byla porušena a reformátor byl v krátké době na příkaz papeže a kardinálů zatčen a zavřen do vězení. Později byl převezen na hrad na druhém břehu Rýna a tam uvězněn. Papež svou věrolomností mnoho nezískal, zanedlouho byl sám vězněn ve stejném vězení. Zodpovídal se totiž před koncilem z toho, že vedle vraždy, svatokupectví a cizoložstva se dopustil zločinů a hříchů, které se nesluší ani jmenovat. To prohlásil sám koncil a papeže nakonec zbavil tiary a vsadil do žaláře. Koncil také sesadil vzdoropapeže a zvolil papeže nového.
Ačkoli se papež dopouštěl větších zločinů, než z jakých kdy Hus obviňoval kněžstvo a kvůli nimž požadoval nápravu, přesto týž koncil, který později papeže sesadil, udělal všechno proto, aby reformátora zničil. Husovo uvěznění vyvolalo v Čechách velký hněv. Mocní šlechtici zaslali koncilu protest proti takovému postupu. Císař, nelibě nesl, že jeho záruky byly porušeny a vyslovil nesouhlas s opatřeními proti Husovi. Avšak nepřátelé reformátora byli plní zloby a umínění. Dovolávali se císařova zájmu o církev, snažili se vyvolat jeho předsudky a strach. Předložili dlouhý seznam argumentů, aby dokázali, že není potřeba dodržovat přísahu danou kacířům, nebo osobám, podezřelým z kacířství, i když dostali záruky bezpečnosti od císařů a králů. Tak se jim podařilo prosadit své záměry.
Oslaben nemocí a vězněním byl Hus konečně předveden před koncil. Stál před císařem, který se svou ctí zavázal, že ho ochrání. Během dlouhého procesu zastával Hus pevně pravdu a před shromážděnými církevními a světskými hodnostáři přednesl slavnostní a rozhodný nesouhlas se zkažeností kněžské vrchnosti. Když mu dali na vybranou, zda odvolá své učení nebo podstoupí smrt, zvolil úděl mučedníka.
Nakonec byl Hus předveden před koncil naposledy. Bylo to velké shromáždění - císař, říšská knížata, vyslanci králů, kardinálové, biskupové a velký zástup lidí, kteří se přišli podívat na to, co se bude dít. Ze všech končin křesťanského světa se shromáždili svědkové této první velké oběti v dlouhém zápase, kterým měla být vybojována svoboda svědomí.
Když byl naposledy vyzván, aby se rozhodl, Hus prohlásil, že odmítá odvolat. Upřel pohled na panovníka, který tak hanebně porušil své slovo a prohlásil: "Rozhodl jsem se z vlastní svobodné vůle přijít před tento koncil s ochranným průvodním listem zde přítomného císaře". Zikmund ve tváři zrudnul, když se zraky celého shromáždění obrátily na něj.
Jakmile byl vynesen rozsudek, začal obřad, kterým byl Hus zbaven kněžství. Biskupové oblékli vězně do kněžského roucha. Když ho měl Hus na sobě, prohlásil: „Náš Pán Ježíš Kristus byl oblečen do bílého roucha na posměch, když ho dal Herodes předvést před Piláta. Když pak byl znovu vyzván, aby odvolal, obrátil se k lidu a odpověděl: "S jakou tváří bych hleděl na nebesa? Jak bych mohl pohledět do tváře těm mnoha lidem, kterým jsem kázal čisté evangelium? Ne, cením si jejich spásy více než tohoto ubohého těla, určeného nyní k smrti". Kus po kuse z něho svlékali kněžský oděv, přičemž každý biskup pronesl kletbu, když prováděl svou část obřadu. Nakonec mu na hlavu nasadili čepici z papíru ve tvaru špičaté biskupské mitry, pomalovanou obrazy ďáblů a s nápisem 'Arcikacíř' na přední straně. "S největší radostí," prohlásil Hus, "ponesu tuto korunu hanby pro tebe, Pane Ježíši, jenž jsi pro mne nesl korunu trnovou."
Když byl takto vystrojen, preláti vyhlásili: "Nyní poroučíme tvou duši ďáblu". "A já," odpověděl Jan Hus a pozdvihl zrak k nebi, "poroučím svého ducha do tvých rukou, Pane Ježíši, neboť jsi mne vykoupil."
Pak byl odevzdán světským úřadům a veden na místo popravy. Za nim kráčel obrovský zástup, stovky ozbrojenců, kněží a biskupové ve svých drahocených hávech a občané Kostnice. Když byl přivázán ke kůlu a když bylo všechno připraveno k zapálení hranice, ještě jednou jej vyzývali, aby se zachránil tím, že odvolá své bludy. "Jaké bludy," odpověděl Hus, "mám odvolat? Nejsem si vědom žádného bludu. Volám Boha za svědka, že všechno, co jsem psal a kázal, sledovalo záchranu duší před hříchem a zatracením. A proto chci pravdu, kterou jsem psal a hlásal, stvrditi svou krví." Pak byla hranice zapálena, psal se rok 1415. Mistr Jan Hus se nepodrobil autoritě církve a neodvolal "bludy", které mu nebyly z Písma dokázány.
Když oheň zcela strávil Husovo tělo, byl popel sebrán a vhozen do Rýna a s vodami Rýna odplaven do moře. Jeho pronásledovatelé se nadarmo domnívali, že tím vymýtili pravdu, kterou hlásal. Hus už nebyl, ale pravda, pro kterou zemřel, nikdy nezahynula. Jeho příklad víry a pevnosti povzbudil další, aby stáli neochvějně za pravdou i tváří v tvář mučení a smrti. Jeho poprava ukázala celému světu věrolomnost a krutost středověké mocenské církve.
Husova smrt nepřinesla takové výsledky, jaké přívrženci papežství očekávali. Porušení ochrany, kterou Husovi zaručoval doprovodný list a jeho upálení vyvolalo v Čechách bouři rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zloby kněží a věrolomnosti císaře. Říkali o něm, že byl věrným učitelem pravdy, a koncil, který ho odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Zasedajícímu koncilu byl do Kostnice zaslán list, podepsaný stovkami českých a moravských pánů, který protestoval vůči postupu církve. Husovo učení budilo nyní větší pozornost než kdy předtím.
V té době již také probíhal objev o oprávněnosti podávání kalicha nejen kněžím, ale i prostému lidu. Záhy se odbojná část národa setkala s odporem vládnoucí církevní moci, když vyjadřovala zásadu, že v církvi musí platit víc ustanovení Ježíše Krista než lidská či církevní.
Papež se ale zřetelně vyslovil proti husitství. Hnutí ve společnosti však nabývalo širokého rozmachu a zasáhlo všechny stavy. V létě roku 1419 se dotvořilo již zrozené husitství a celá společnost byla vtažena do zápasu s autoritou církve nejen při bohoslužbě, ale nad životem člověka vůbec.
Papež a císař se spojili, aby toto hnutí rozdrtili, a Zikmundova vojska napadla Čechy. Do čela husitů se postavil Jan Žižka,...