KNIHOVNA

Odpadnutí od pravdy evangelia

Za Římské říše byli křesťané pronásledováni. Evangelium se však šířilo dál. Později ale mnozí pohané jen částečně přijali křesťanskou víru a odmítali některé její základní prvky. Udělali určité ústupky ze svého pohanství a navrhovali křesťanům, aby rovněž v něčem ustoupili, aby se všichni mohli sjednotit na společném základě víry.
Křesťanství též proniklo na dvory a do paláců králů, avšak vyměnilo skromnou prostotu, kterou se vyznačoval Kristus a jeho apoštolové, za okázalost a pýchu pohanských kněží a vládců. Na místo Božích požadavků postavilo lidské názory a tradice. Obrácení císaře Konstantina na počátku čtvrtého století křesťané přijali s velkým nadšením. Bylo to však obrácení formální a pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby formálních Kristových následovníků.
Tak došlo ke spojení mezi křesťanstvím a pohanstvím. Křesťanství se kazilo a církev ztratila svou čistotu i sílu. Někteří křesťané se ale tímto klamem svést nenechali. Zůstali věrni a uctívali jen Boha.
Však odpadlí křesťané spolu s polopohanskými spojenci začali útočit na nejpodstatnější prvky Kristova učení. Ti, kdo chtěli zůstat věrni, museli se pustit do velkého boje, a pevně se postavit proti všem klamům a ohavnostem, které se zamaskovaně vkrádaly do církve. Církev hledala přízeň a podporu u mocných tohoto světa, aby tak získala světské výhody a pocty. Začala se podřizovat představiteli odpadnutí - římskému biskupovi. Bible už nebyla uznávána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označeno za blud, a lidé, kteří se k němu hlásili, byli vystaveni nenávisti a pronásledování. Po dlouhém a ostrém sporu se malá skupina věrných rozhodla přerušit jakékoli spojení s odpadlou církví, pokud nebude ochotna rozloučit se s bludy a modlářstvím. Pochopili, že rozchod je naprosto nezbytný, mají-li zůstat věrni Božímu slovu. Nechtěli přehlížet bludy, které ohrožovaly jejich spasení a které by ohrožovaly víru jejich dětí a vnuků. Byli ochotni přijmout jakékoli ústupky, které by byly slučitelné s věrností Bohu, aby zachovali pokoj a jednotu; pochopili však, že jednota a pokoj získané za cenu obětování zásad, by byly příliš drahé. Pokud by měla být jednota zachována pouze za cenu ústupků na úkor pravdy a spravedlnosti, pak je lepší rozchod. Římská církev toužící po moci zakázala lidem bibli číst nebo ji mít doma. Kněží a preláti vykládali její učení tak, aby podepřeli svá domnělá práva. Tak se papež stal téměř všeobecně uznávaným zástupcem Boha na zemi a osoboval si moc nad církví i státem.
Aby formálně obráceným pohanům byla poskytnuta náhrada za uctívání model, a tím usnadněno, aby přijali křesťanství, zavedlo se postupně do křesťanské bohoslužby uctívání obrazů a ostatků. Nakonec tento systém modloslužby zavedly svými rozhodnutími všeobecné církevní sněmy, což vedlo k tomu, že římská církev vymazala z Božího zákona druhé přikázání, zakazující uctívání obrazů a symbolů, a rozdělila desáté přikázání, aby zůstal zachován jejich počet. Opletačky také nastaly se čtvrtým přikázáním. V šestém století bylo papežství již pevně nastoleno. Za své sídlo si zvolilo císařské město a římský biskup se prohlásil za hlavu celé církve. Pohanství ustoupilo a bylo nahrazeno papežstvím.
Rozhořelo se pronásledování věrných a nabylo větší zběsilosti než pronásledování dřívější. Svět se stal velkým bojištěm. Po staletí nalézala Kristova církev útočiště v ústraní a ve skrýších.
Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. Nakolik vzrůstala její moc, temnota se zvětšovala. Z Krista, pravého základu, byla víra přenesena na římského papeže. Místo aby lidé věřili v Božího Syna a očekávali od něho odpuštění hříchů a věčnou záchranu, vzhlíželi k papeži, ke kněžím a prelátům, kterým papež udělil určitou moc. Lidé byli učeni, že papež je jejich pozemský prostředník a že k Bohu se mohou přiblížit pouze jeho prostřednictvím. Dále byli učeni, že papež stojí na Božím místě, a proto jej musí bezpodmínečně poslouchat. Neuposlechnutí jeho požadavků bylo dostatečným důvodem, aby na přestupníky byly uvaleny nejpřísnější tělesné i duchovní tresty. Lidé byli směrováni od Boha k omylným kněžím a začali zapomínat na evangelium.
Představitelé církve lidem vštěpovali nejen to, aby vzhlíželi k papeži jako ke svému zástupci před Bohem, ale také aby věřili, že se mohou očistit od hříchu svými vlastními zásluhami. Daleké pouti, kající skutky, uctívání ostatků, budování kostelů, kaplí a oltářů, placení velkých příspěvků církvi - tyto a mnoho podobných úkolů ukládali lidem a tvrdili, že tak usmíří Boží hněv a získají Boží přízeň. Vliv církve stále rostl.
Malá skupina věrných, kteří stavěli na základu Písma svatého, byla zmatena, když sledovala, jak falešné učení maří Boží dílo.
Zdálo se, že temnota houstne. Uctívání model zevšeobecnělo. Před obrazy byly rozsvěcovány svíčky, lidé se k nim modlili. Šířily se naprosto nesmyslné pověry a zvyky. Pověry ovládly mysl lidí tak, že potlačily zdravý rozum. Dalo se čekat, že lid upadne do nevědomosti a zkázy.
Papežská domýšlivost postoupila o další krok, když v jedenáctém století papež Řehoř VII. vyhlásil dokonalost římské církve. V prohlášení, které vydal, tvrdil, že církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí, jak to údajně slibuje Písmo. Písmo však nic takového netvrdí. Pyšný papež si zároveň osoboval právo sesazovat panovníky a prohlásil, že jeho rozhodnutí nemůže nikdo změnit, on však má právo zvrátit rozhodnutí všech. Příkladnou ukázkou tyranské povahy tohoto obhájce neomylnosti je jeho jednání s německým císařem Jindřichem IV. Protože se opovážil nerespektovat autoritu Říma, papež prohlásil, že jej vylučuje z církve a sesazuje z trůnu. Jindřich se obával pohrůžek, že bude opuštěn svými knížaty, které povzbuzoval papežův vyslanec ke vzpouře, a cítil, že je nezbytné, aby se s Římem usmířil. V doprovodu své manželky a jednoho věrného sluhy překročil uprostřed zimy Alpy, aby se před papežem pokořil. Když dorazil k zámku, kde se Řehoř usídlil, uvedli ho bez jeho průvodců do vnějšího nádvoří a tam jej, v kruté zimě, s nepokrytou hlavou, bosýma nohama a v chatrných šatech, nechali čekat, až papež svolí, že před něj smí předstoupit. Teprve když se po tři dny postil a zpovídal, rozhodl se papež, že mu odpustí. Podmínil to ovšem tím, že císař vyčká, dokud mu papež nedovolí převzít vladařské žezlo a začít vládnout. Povzbuzený tímto vítězstvím, začal Řehoř prohlašovat, že je jeho povinností krotit pýchu králů. V jakém protikladu je pýcha tohoto papeže s pokorou a laskavostí Pána Ježíše, který stojí u dveří lidského srdce a prosí, aby mohl vstoupit a přinést odpuštění a pokoj.
V následujících staletích docházelo k dalšímu rozmnožování bludů v učení římské církve. Mimo jiné to bylo učení o odpustcích. Řím sliboval plné odpuštění hříchů, a to minulých, přítomných i budoucích, a osvobození od utrpení a trestů všem, kdo se zúčastní tažení a válek za rozšíření pozemské vlády papeže, když budou trestat jeho nepřátele a hubit všechny, kdo se odvažují upírat mu duchovní nadvládu. Kněží učili lid, že dají-li církvi peníze, mohou se zbavit hříchů a mohou také vysvobodit duše svých zemřelých přátel, které byly odsouzeny k mučení v plamenech. Takto Řím plnil své pokladnice a vydržoval svou nádheru a přepych.
Ve třináctém století byl zřízen další nástroj papežství - inkvizice. Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se podrobovali nařízením římského papeže. Zdálo se, že papež rozhoduje o časném i věčném osudu lidí. Po staletí většina křesťanů přijímala učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad, uctivě konala jeho obřady a zachovávala jeho svátky, ctila a štědře podporovala jeho kněze. Římská církev nedosáhla nikdy větší důstojnosti, velkoleposti a moci.
Křesťanství bylo ochromeno. Řím se snažil potlačit každý náznak nesouhlasu se svým učením nebo rozhodnutími. Snažil se zničit všechno, co považoval za kacířské, ať šlo o lidi nebo spisy. Projev nedůvěry nebo zapochybování o pravdivosti papežských dogmat stačil k tomu, aby byly mařeny životy bohatých i chudých, vysoce postavených či prostých lidí. Žádné společenství věřících v dosahu moci Říma se nemohlo dlouho těšit svobodě svědomí. Jakmile papežství získalo moc, snažilo se potlačit všechny, kdo odmítali uznat jeho nadvládu. Postupně se všichni křesťané poddávali jeho moci.
Temno, které přikrylo zemi během dlouhé doby papežské nadvlády, nemohlo zcela zastřít světlo pravdy. V každé době tu byli lidé, kteří svědčili o Bohu, věřili v Ježíše Krista jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem a pokládali Bibli za jediné pravidlo života. Nepřátelé je upalovali jako kacíře, zpochybňovali jejich pohnutky, očerňovali jejich povahu, ničili nebo překrucovali jejich spisy. Přesto tito lidé zůstali po dlouhá léta pevní a uchovávali ryzí víru jako svaté dědictví pro další generace.
Mezi těmi, kdo vzdorovali papežské moci nejvíce, vynikli valdenští. Právě v zemi, kde mělo papežství své hlavní sídlo, projevil se nejodhodlanější odpor proti jeho bludům a zkaženosti. Po staletí si sbory v Piemontu udržely svou nezávislost. Nakonec však přišla doba, kdy Řím trval na tom, že se musí podřídit. Po neúspěšných bojích proti římské tyranii uznali vedoucí těchto sborů s nechutí nadvládu moci, které se zdánlivě podrobil celý svět. Někteří z nich se však odmítli podřídit moci papežů nebo prelátů. Byli odhodláni zůstat věrni Bohu a uchovat si ryzost a prostotu víry. Došlo k rozdělení. Ti, kdo se drželi prvotní víry, se oddělili. Někteří z nich opustili rodné Alpy a vztyčili prapor pravdy v jiných zemích. Jiní se uchýlili do odlehlých roklin a do skalních tvrzí v horách a tam svobodně uctívali Boha. Víra, kterou po staletí uchovávali a šířili valdenští, se podstatně lišila od falešného učení Říma. Jejich náboženské učení vycházelo z Písma, z pravé křesťanské věrouky. Valdenští patřili mezi první skupiny lidí v Evropě, které měly překlad Písma svatého. Staletí před reformací vlastnili v rukopisech překlad Bible ve svém mateřském jazyce. Měli ryzí a nefalšovanou pravdu, a proto se stali terčem nenávisti a pronásledování. Prohlašovali, že římská církev je církví odpadlou a s nasazením vlastních životů čelili její zkaženosti. Pod tlakem dlouhotrvajícího pronásledování učinili někteří ústupky ve víře a postupně upouštěli od zásad, jiní se však pevně drželi pravdy. Ve staletích temna a odpadlictví to byli valdenští, kdo popírali svrchovanost Říma, odmítali uctívání obrazů a změnu Desatera. Uchovali svou víru i v nejlítějších bouřích pronásledování. Opisy Bible byly vzácností, proto se textům Písma učili nazpaměť. Mnozí z nich uměli zpaměti značné části Starého i Nového zákona. Výroky o Bohu se jim mísily s krásnými přírodními výjevy a s každodenním požehnáním. Malé děti se učily pohlížet vděčně na Boha jako na dárce všeho dobrého. Valdenští se čistotou a prostotou podobaly prvotní církvi apoštolské doby. Odmítaly nadvládu papeže a prelátů a pokládaly Bibli za jedinou, nejvyšší a neomylnou autoritu.
Učení římské církve vedlo lidi k tomu, že Boha i Ježíše Krista považovali za přísného, zachmuřeného a nepřístupného. Spasitele představovali tak, jako by neměl s hříšným člověkem soucit, a proto je třeba přímluv kněží a svatých. Lidé, jejichž mysl byla vedena Božím slovem, chtěli představit ostatním Pána Ježíše jako soucitného a milujícího Spasitele, který s otevřenou náručí zve všechny lidi i s jejich břemeny hříchů, s jejich starostmi a obavami. Některým ztrápeným lidem se ujištění o lásce Spasitele zdálo příliš krásné, než aby mu mohli věřit. Přineslo jim však velkou úlevu, zalila je taková záplava světla, že si připadali jako v nebi. S důvěrou se uchopili Ježíše Krista. Na tajných místech valdenští misionáři přednášeli a četli Boží slovo, někdy jen jednomu člověku, jindy malé skupince lidí, kteří toužili po světle a pravdě. Mnohdy takovým způsobem trávili celé noci. Úžas a obdiv posluchačů byl často tak velký, že hlasatelé Boží milosti museli přerušit čtení, aby posluchači mohli plně pochopit zvěst o spasení. Zněla i slova jako: "Přijme mě Bůh opravdu? Usměje se na mne? Odpustí mi?" Jako odpověď mohli slyšet slova Písma: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Mt 11,28) Vírou přijali zaslíbení a radostně volali: "Už nemusím konat dlouhé poutě, nemusím chodit na svatá místa. Mohu přijít k Pánu Ježíši takový, jaký jsem, i když jsem hříšný a bídný, a Kristus neodmítne pokornou prosbu. I mně, i mně může být odpuštěno." Záplava čisté radosti naplňovala lidská srdce. Tito šťastní lidé oslavovali jméno Pána Ježíše chválami a díkůvzdáním. Pak se vraceli do svých domovů, aby přenášeli, jak nejlépe uměli, na jiné lidi světlo, pravdu a to, že našli pravou a živou "Cestu". Ze slov Písma zaznívala k srdcím lidí, kteří toužili po pravdě, podivuhodná a posvátná moc. Byl to Boží hlas, který přesvědčoval posluchače…
Proti životu těcto pronásledovaných lidí nemohlo být vzneseno ani nejmenší námitky. I jejich nepřátelé o nich prohlašovali, že jsou mírumilovní, pokojní a zbožní. Jejich jediným proviněním bylo, že neuctívali Boha tak, jak si to přála mocná církev.
Když se Řím jednou rozhodl, že tuto nenáviděnou sektu vyhladí, vydal papež bulu, která je označila za kacíře a vynesla nad nimi rozsudek smrti. Nebyli obviňováni z toho, že vedou zahálčivý život nebo že jsou nepoctiví či nepořádní, prohlašovalo se však o nich, že jejich zdánlivá zbožnost a svatost svádí "ovce pravého stáda". Proto papež nařídil, aby "tato zhoubná, ohavná sekta škůdců byla rozdrcena jako klubko jedovatých hadů, odmítnou-li se podřídit."
Zmíněná papežská bula vyzývala všechny členy církve, aby se připojili ke křížovému tažení proti kacířům. Aby přilákala lidi ke krutému dílu, "zprošťovala od všech církevních trestů, obecných i jmenovitých, oprošťovala všechny, kdo se přidají ke křížovému tažení, od jakýchkoli přísah, které snad učinili, dávala jim právo na majetek, kterého snad nezákonně nabyli, a slibovala odpuštění všech hříchů každému, kdo usmrtí nějakého kacíře. Bula rušila všechny smlouvy, které byly výhodné pro valdenské, nařizovala sloužícím, aby od nich odešli, zakazovala všem, aby jim poskytovali jakoukoli pomoc a dávala každému právo zmocnit se jejich majetku."
Tento dokument odhaluje, jaký duch jej inspiroval.
Tak valdenští nesli svědectví o Bohu staletí před známými reformátory. Rozptýleni do mnoha zemí, zasévali semínko reformace, které vzklíčilo v době Viklefa, rozrostlo se do šířky a do hloubky v době Luthera a bude hlásáno až do konce světa lidmi, kteří jsou ochotni jít za Ježíšem Kristem, ať je to stojí cokoliv.
Římští katolíci obviňují i dnes reformátory z kacířství a ze svévolné odluky od pravé církve. Takové obvinění však platí spíše jim. Římská církev odložila Kristovu korouhev a opustila pravdu evangelia.