KNIHOVNA

Cesta domů

Žilo bylo jednou pět bratrů, kteří bydleli se svým otcem na hradě kdesi v horách. Nejstarší byl poslušným synem, čtyři mladší byli vzpurní a odbojní. Jejich otec je varoval, aby nechodili k řece, oni mu však nevěnovali pozornost. Prosil je, aby se drželi dále od břehu, protože by je mohl strhnout proud - ale kouzlo řeky bylo silnější.
Každý den se odvažovali čtyři neposlušní synové blíž a blíže, až se konečně jednou jeden z nich odvážil sáhnout rukou do vody. "Pevně mě držte, abych tam nespadl," řekl - a jeho bratři tak učinili. Ale v okamžiku, kdy se dotkl vodní hladiny, strhl ho i s bratry silný proud a unášel je všechny dolů po řece.
Řeka je unášela přes kameny a přes peřeje; její bouření zcela přehlušilo jejich volání o pomoc. Přesto, že bratři usilovně bojovali, aby získali rovnováhu, proti síle říčního proudu byli bezmocní. Po několika hodinách marného boje se nakonec říčnímu toku poddali - až je konečně voda vyvrhla na břeh v neznámé, vzdálené a nehostinné zemi.
Byla to země, ve které žili divoši. Nebylo tam bezpečně jako u nich doma.
V té zemi vály ledové větry. Nebylo tam teplo, jako u nich doma.
Tu zemi obklopovaly divoké hory. Které nezvaly k procházkám, jako hory u nich doma.
I když bratři nevěděli, kde se nacházejí, jednu věc věděli jistě: pro život na takovém místě nebyli stvořeni. Dlouhý čas leželi čtyři mladší synové na břehu, ohromeni svým pádem, a nevěděli, co si počít. Po nějaké době sebrali zbytky odvahy a vstoupili znovu do říčního koryta, aby se pokusili jít proti proudu nazpátek. Říční proud byl však příliš silný. Chtěli jít po břehu - terén byl příliš příkrý. Zvažovali, že půjdou přes hory - byly příliš vysoké. A navíc: ani neznali cestu domů.
Konečně rozdělali oheň a sesedli se u něj. "Měli jsme otce poslechnout," přiznali si. "Teď jsme hodně daleko od domova."
Jak čas ubíhal, bratři se učili, jak v cizí zemi přežít. K jídlu nacházeli ořechy, zvířata pak zabíjeli, aby mohli použít jejich kůže. Rozhodli se, že na svůj domov nezapomenou a že se nevzdají naděje, že se tam jednoho dne vrátí. Každý den začínali hledáním potravy a stavbou přístřeší. Každý večer zapálili oheň, u kterého si vyprávěli příběhy o otci a o nejstarším bratrovi. Všichni čtyři velmi toužili zase je uvidět.
Pak však jednoho večera k ohni jeden bratr nepřišel. Ostatní ho našli na druhý den ráno v údolí mezi divochy, jak si staví chatrč z trávy a z bahna. "Už mám dost všech těch hovorů," řekl jim. "K čemu je to dobré pořád vzpomínat? Tahle země není zase tak špatná. Postavím si pěkný dům a usadím se tady."
"Ale to není náš domov," namítali ostatní.
"To sice není, ale může se jím stát, když nebudete pořád myslet na skutečný domov."
"Ale co náš Otec?"
"A co s ním? Není tady. Není ani nablízku. Cožpak mám na něho pořád čekat? Najdu si nové přátele, naučím se novým způsobům. Jestliže otec jednou přijde, ať přijde, ale já na to věčně čekat nebudu."
A tak ho bratři nechali, ať si staví svoji chatrč, a odešli. I nadále se setkávali u ohně, vyprávěli si o domově a snili o návratu.
O několik dnů později se neukázal u táborového ohně druhý bratr. Dalšího dne ráno jej zbývající bratři nalezli, jak sedí na úbočí kopce a pozoruje chatrč prvního bratra.
"Jak je to odporné," řekl jim, když přicházeli. "Náš bratr nám dělá takovou ostudu. Ničí dobré jméno naší rodiny. Dovedete si představit něco opovrženíhodnějšího? Staví chatrč a zapomíná na našeho otce."
"To, co dělá, je špatné", připustil nejmladší bratr, "ale to, co jsme udělali my, bylo také špatné. Byli jsme neposlušní. Nedali jsme na varování našeho otce a šli jsme k řece."
"No, možná jsme udělali chybu nebo dvě, ale v porovnání s tím zvrhlíkem naproti v chatrči jsme všichni svatí. Otec jistě na naše hříchy zapomene - a jeho naopak potrestá."
"Pojď," naléhali na něj jeho dva bratři, "vrať se s námi k ohni."
"Ne, raději budu hlídat našeho bratra. Někdo musí přece zaznamenávat jeho špatné činy, aby na ně pak mohl Otce upozornit."
A tak se dva zbývající bratři vrátili sami - a nechali jednoho bratra stavět a druhého soudit.
Dva zbývající bratři se drželi blízko ohně, vzájemně si dodávali odvahu a mluvili o domově. Pak, jednoho rána, se nejmladší bratr probudil a zjistil, že je sám. Hledal svého bratra, až jej nalezl u řeky, jak klade kameny jeden na druhý.
"Není to k ničemu," vysvětloval při práci. "Otec pro mě nepřichází, tak musím jít já k němu. Tolik jsem ho urazil a zklamal. Existuje jen jedno řešení. Vystavím si cestu zpátky k otci sám. Budu klást kámen na kámen tak dlouho, až jich bude dostatek, abych se po nich dostal proti proudu zpátky do hradu. Až Otec uvidí, jak pilně a tvrdě jsem pracoval, nezbude mu nic jiného, než otevřít dveře a nechat mě vejít."
Poslední bratr nevěděl, co má na to říci. Vrátil se k ohni a sedával u něj sám.
Jednoho rána za sebou uslyšel známý hlas: "Otec mě poslal, abych tě přivedl domů."
Zvedl svůj zrak a uviděl tvář nejstaršího bratra. "Tak ty jsi pro nás přišel!" zvolal. A pak se dlouho objímali. "A co ostatní bratři?", zeptal se nakonec nejstarší bratr."
Jeden si tady vystavěl domov. Další ho pozoruje. A třetí si staví cestu zpátky přes řeku."
A tak se Prvorozený vydal hledat své sourozence. Nejdříve šel k doškové chatrči v údolí.
"Běž pryč, cizinče," zakřičel bratr z okna. "Tady nejsi vítán."
"Přišel jsem, abych tě vzal domů."
"Ne. Přišel jsi, abys mi zabral můj dům."
"Tohle ale není dům", odporoval Prvorozený, "je to chatrč."
"Je to dům! Nejlepší v kraji. Postavil jsem ho vlastníma rukama. A teď běž pryč. Já ti svůj dům nedám."
"Cožpak si nepamatuješ na dům svého otce?"
"Nemám žádného otce."
"Narodil ses v hradu v daleké zemi, kde je vzduch čistý a která oplývá ovocem. Neposlechl jsi svého otce a skončil jsi v této cizí zemi. Já jsem přišel, abych tě vzal s sebou domů."
Bratr zíral z okna na Prvorozeného, jako by rozpoznával tvář, kterou viděl někdy ve snu. Ale trvalo to jenom chvilku. Náhle se v okně objevily tváře divochů přebývajících v domě. "Běž pryč, cizinče!" žádali, "tohle není tvůj domov."
"Máte pravdu," odpověděl prvorozený syn," ale jeho také ne."
Oči obou bratrů se opět setkaly. A znovu bratr, stavitel chatrče, ucítil, jak se v něm pohnulo srdce. Divoši si jej však získali. "Chce jen tvůj dům," křičeli, "pošli ho pryč!"
A tak to udělal.
Prvorozený se vydal hledat dalšího bratra. Nemusel chodit daleko. Na úbočí kopce nedaleko chatrče, na dohled od divochů, seděl další, chyby vyhledávající syn. Když viděl, že se Prvorozený blíží, zvolal: "To je dobře, že jsi tady, aspoň uvidíš, jaké hříchy páchá náš bratr! Víš o tom, že se obrátil k našemu hradu zády? Víš o tom, že nikdy nemluví o domově? Věděl jsem, že přijdeš. Pečlivě jsem si zapisoval všechny jeho špatné skutky. Potrestej ho! Zaslouží si to! Vypořádej se se všemi jeho hříchy.
"Prvorozený mírně odpověděl: "Nejdříve musíme udělat něco s tvými hříchy."
"Mými hříchy?"
"Ano, neposlechl jsi Otce."
Bratr se samolibě usmál a mávnul rukou: "Moje hříchy nejsou ničím. Támhle je skutečný hříšník." ukázal rukou na chatrč. "Chci ti vyprávět o těch divoších, kteří tam žijí…"
"Byl bych radši, kdybys mi řekl o sobě."
"Se mnou si nedělej starosti. Ukážu ti, kdo potřebuje pomoc," odpověděl bratr a rozběhl se k chatrči. "Pojď, nahlédneme do okna. Nikdy mě nevidí. Půjdeme společně." Bratr byl u chatrče dříve, než si všiml, že ho Prvorozený nenásleduje.
Poté šel nejstarší bratr k řece. Našel tam zbylého bratra, jak, po kolena ve vodě, na sebe vrší kameny.
"Otec mě poslal, abych tě vzal domů."
Bratr ani nevzhlédl. "Teď s tebou nemůžu mluvit. Musím pracovat."
"Otec ví, že jsi padl. Ale odpustí ti..."
"Možná ano," přerušil ho bratr, zatímco se snažil udržet v prudkém proudu rovnováhu, "ale musím se nejdříve dostat do hradu. Musím si v řece vystavět cestu. Ze všeho nejdříve mu ukážu, že za to stojím. Potom ho poprosím o slitování."
"On už se slitoval. Ponesu tě sám řekou nahoru. Nikdy se ti nepodaří postavit si tou řekou cestu. Je příliš dlouhá. Ten úkol je pro tvé ruce příliš velký. Otec mě poslal, abych tě odnesl domů. Já jsem silnější."
Bratr vršící kameny poprvé pozvedl zrak. "Jak si vůbec dovoluješ mluvit takhle neuctivě! Můj otec jen tak neodpustí. Zhřešil jsem. Velmi jsem zhřešil! Otec nám řekl, abychom se vyhnuli řece a my ho neposlechli. Jsem velký hříšník. Musím hodně pracovat."
"Ne, můj bratře, nemusíš hodně pracovat. Potřebuješ hodně milosti. Vzdálenost mezi tebou a otcovým domem je příliš veliká. Nemáš dostatek sil ani dostatek kamenů, abys dokázal vystavět cestu. Proto mě náš otec poslal. Chce, abych tě odnesl domů."
"Chceš říct, že to nedokážu? Chceš říct, že nemám dostatek síly? Podívej se na mou práci. Podívej se na mé kameny. Už teď můžu udělat pět kroků!"
"Ale máš jich ještě pět miliónů před sebou!"
Mladší bratr pohlédl na Prvorozeného s hněvem. "Vím, kdo jsi. Jsi hlas zla. Snažíš se mě odvést od mé svaté práce. Běž ode mne, ty hade." Hodil po Prvorozeném kámen, který chtěl právě umístit do řeky.
"Heretiku!" zaječel stavitel cesty. "Odejdi z této země. Nemůžeš mě zastavit! Postavím tenhle chodník, postavím se před otce a on mi bude muset odpustit. Získám si jeho přízeň. Zasloužím si jeho milost.
Prvorozený potřásl hlavou: "Získaná přízeň není přízní. Zasloužená milost není milostí. Moc tě prosím, nechej mě, abych tě odnesl domů."
Odpovědí byl další kámen. A tak se Prvorozený otočil a odešel. Nejmladší bratr čekal u ohně, když se Prvorozený vrátil. "Ostatní nepřišli?" "Ne. Jeden se rozhodl, že si bude užívat, druhý, že bude soudit, a třetí, že bude pracovat. Žádný z nich si nevybral našeho otce."
"Takže zůstanou tady?"
Nejstarší bratr pomalu přikývl: "Prozatím ano."
"A my se vrátíme k Otci?" zeptal se nejmladší bratr. "Ano."
"Odpustí mi?"
"Poslal by mě, kdyby ti nechtěl odpustit?"
A tak nejmladší bratr vylezl Prvorozenému na záda a vydali se na cestu domů.